Přes holotropní dýchání do stavu změněného vědomí

Před prvním nadechnutím

Holotropní dýchání už mě zajímalo nějakou dobu než jsem se na něj vypravila, ale nijak aktivně jsem nehledala příležitost, jak bych se ho mohla účastnit. Až jednou mi moje jedna velmi dobrá kamarádka – dříve (a někdy i současně) terapeutka nabídla, abych šla s ní pod vedením skvělého týmu Honzi Šilara (https://holotropni.net/poradatel/jan-silar/). Ona nakonec nešla, ale já ano – asi to tak mělo být 😊 

Od začátku jsem se těšila, ale zároveň mě s blížící se událostí občas navštěvoval i strach – z toho jaké to bude a co to přinese. Už několik dnů předem mě pobolívala hlava a močové cesty a chvíli jsem přemýšlela, jestli to celé nebudu muset zrušit. Zároveň jsem ale věděla, že se takhle tělesně může projevovat strach ze změny. Takže jsem to nechala jen volně proudit, s tím, že to prostě všechno bude přesně tak, jak to má být i když udržet si tenhle přístup mi chvílemi dalo celkem zabrat. 

První den, nebo tedy spíše večer, probíhalo seznamování. Sešli jsme se celá skupina, navzájem jsme se krátce představili a každý řekl, zda už má se změněným stavem vědomí nějaké zkušenosti a co jej k tomu přivádí. Já jsem si okamžitě padla do oka s jednou slečnou, se kterou jsme později vytvořily dvojici pro samotné dýchání. 

Od vedoucího celé seance jsme se dozvěděli ty nejdůležitější informace jak bude dýchání probíhat a taky doporučení, abychom si minimálně jeden den po dýchání vyhradili jen pro sebe v klidu, aby mohly dobíhat procesy, které se holotropním dýcháním nastartují.  

Jak to probíhá

 Druhý den nás čekali dvě série dýchání – právě proto jsme měli vytvořit dvojice. Jeden je totiž vždy v roli takzvaného „sittera“, který dohlíží na druhého z páru, který právě procesem dýchání prochází.  

Na začátku si dýchající lehne na matraci, zaváže si oči, přikryje se dekou, pustí se evokativní hudba (taková hodně emotivní hudba, která je ale beze slov, případně v jazycích, kterým běžně nerozumíme) a začíná se dýchat. Když to hodně zjednoduším pro představu, jde o zrychlené a hluboké dýchání, čímž dojde k vyššími okysličení mozku než za normální situace a tím právě nastává změněný stav vědomí. 

Můj zážitek

Z role sittera ve kterém jsem byla jako první a mohla jsem si tak všechno trochu vobkouknout než jsem šla přímo na věc (což bylo na poprvé docela fajn), můžu jen říct, že už jen tato zkušenost stála za to. Pozorujete totiž ostatní jak to celé prožívají – někdo dramaticky (pláč, křik, všemožné pohyby) a někdo úplně v klidu. A někdo tak něco mezi. Pro mě jsem si už tady prošla takovou malou sebezkušenostní terapií – kdy vidíte jak někdo něco dramaticky prožívá, nebo naopak si myslíte, že něco nechce uvolnit, ale nemůžete nic dělat – Vaší rolí sittera je totiž na to celé dohlížet, případně podat vodu, odvést dýchajícího na toaletu, ale nijak do procesu nezasahovat – to dělají jen výjimečně ti, kteří sezení vedou. 

Po prvním dýchání následuje krátká pauza na občerstvení a odpočinek a potom se lidé ve dvojicích vymění – ten kdo byl v roli sittera jde dýchat a naopak. Odpoledne už tedy následovala moje osobní zkušenost s dýcháním. Musím se přiznat, že jsem trochu čekala, že se nebudu umět uvolnit a že tak vlastně napoprvé nic moc zásadního nezažiju, ale opak byl pravdou. Jednou větou – zažila jsem tam úplně všechno. Jakkoliv to může znít prapodivně prožívala jsem všechno od role dítěte, matky, bojovnice, různých zvířat, některých životních – rodinných traumat po pocit absolutní spokojenosti a jednoty. Vím, jak šíleně to asi zní, ale bylo to tak a bylo to velmi očistné, léčivé a poté následovaly jen krásné pocity.  

Každý ale z holotropního dýchání má zcela jiný zážitek a prožitek. Někdo to může prožívat i hodně dramaticky a bolestně… Na konci jsme ale všichni sdíleli své zážitky – každý jen do té míry, do které sdílet chtěl, a myslím, že tam nebyl jediný člověk, který by účasti na holotropním dýchání litoval.  

Určitě je to ale technika, se kterou si není radno zahrávat a měla by se odehrávat jen pod opravdu odborným vedením lidí, se kterými se cítíte dobře. Nás vedl tým otce, syna a ještě jedné velmi zkušené a příjemné terapeutky. Pro mě osobně už bylo dojemné jen to, jak syn přebírá tak nádherné řemeslo od svého tatínka a jak spolu spolupracují a předávají se mužskou energii. Celý tým byl prostě skvělý a věřím, že z velké části díky nim, jsem si odnášela tak nádherné pocity.  

Druhý den jsem si dle doporučení ponechala co nejvíc pro sebe a v soukromí a cítila jsem se krásně a v lehké euforii ještě minimálně týden.  

Kdybyste se mě zeptali co mi přesně holotropní dýchání přineslo, nedokázala bych to tak snadno vysvětlit – je potřeba si to zažít (a každý to bude mít jinak). Určitě jsem se zase o notný kus posunula sama k sobě, k vyléčení některých starých ran a ke spokojenějšími prožívání života a přijímání ho takový jaký je.