Trochu víc spokojenosti a pokory prosím! 

Letím v letadle, jsem na cestě na parádní dovolenou, ale bohužel prolétáváme bouřkou a za chvíli začnou poměrně nepříjemné turbulence. A i když jde o celkem krátký let s rizikem blížícím se nule, nemůžu říct, že by mě to nechávalo zcela chladnou.

Tak tohle jsou možná ty chvíle, kdy člověk začne přemítat, co by se vlastně stalo, kdyby se už domů nevrátil… Kdyby prostě už nebyl… Komu by chyběl… Co po sobě vlastně zanechal… A možná začne dokonce přemýšlet, jestli život, který žije dává doopravdy smysl.

V tu danou chvíli vysoko nad pevninou jsem taky začala myslet na to, komu jsem třeba nestačila něco podstatného říct, co bych komu ještě říct chtěla… A s notnou dávkou spokojenosti jsem došla k závěru, že nic takového není. Ano, jsou sice lidé, se kterými nejsem momentálně v kontaktu a mrzí mě to, ale s čistým svědomím můžu říct, že jsem se snažila najít cestu k nim, vyslechnout je a říct jim, jak mi na nich záleží. Ale dál už musel nastoupit respekt k tomu, že oni nechtějí být v kontaktu se mnou…

Na mysl mi přišlo, že v běžném životě toho zase tolik užitečného nevytvářím, nepřináším světu dostatečný přínos a žiju takový běžný, občas trochu otrocký, život dnešní společnosti a práce v korporátu. Ale pak  jsem si řekla: „NE!“ „To přece není pravda!“

Mám kolem sebe spoustu lidí, kterým bych chyběla, pro které něco znamenám a věřím, že jim i něco přináším.

Právě v dnešní době, kdy se často klade důraz na výkon a stálé posouvání se vpřed, může snadno člověk nabýt dojmu, že nikdy nebude dělat dost, nikdy nedosáhne tak velkých cílů jako někdo jiný, nikdy se nebude posouvat dost rychle, nikdy nebude… doplňte si podle sebe.

Já jsem si například také stále nesplnila svoje největší sny a ani některé menší, ale s klidným srdcem si můžu říct, že jsem na cestě k nim a že se každý den snažím žít, myslím jako opravdu ŽÍT!

A i když v každodenním shonu a někdy i vleku událostí a povinností mám někdy pocit, že nedělám dost a nekráčím dostatečně rychle ke splnění toho, co bych chtěla, došlo mi, že nejdůležitější je, že po té cestě jdu. Každý den udělám někdy deset kroků, někdy jeden, někdy chvíli stojím a někdy možná kousek couvnu, ale jsem na své cestě.

Naplnilo mě to vnitřním klidem, spokojeností a dalším odhodláním po té cestě kráčet dál, i když na ní někdy leží kamínek, nebo třeba celý balvan.

A pak turbulence utichly a let pokračoval plynule až do cíle.

„Ukázněná mysl vede k uklidnění a spokojenosti. Neukázněná mysl vede k utrpení a bolesti.“
– Dalajláma

A já myslím, že bychom trochu víc té spokojenosti a klidu měli vnést do našeho každodenního života. Ano, je důležité mít sny a cíle a dělat potřebné kroky k jejich dosažení, ale je taky nutné se občas zastavit a podívat se, jaký kus jsme už ušli, co všechno už jsme zvládli změnit, namísto toho, abychom před sebou stále viděli tu vysokou horu s cílem a nespočtem kroků, co jsme ještě nestačili udělat. Stejně tak když pracuji se svými klienty delší dobu, vždy si jednou za čas uděláme chvíli na ocenění toho, čeho už daný člověk dosáhl.

Zkusme někdy trochu více budovat pokoru a vděčnost za to, co už nyní máme, namísto toho, abychom naši pozornost stále upínali k prozatím nedosaženým metám a nedostižným ideálům.